EducationSelf-Improvement

SEBEterapie

Tereza Čierníková

O seberozvojových tématech, která jsou populární. Ale i o těch, která populární nejsou. Která se bojíme pojmenovat nebo vyřknout nahlas, protože naše ego, protože to bolí, protože je to nekomfortní. A taky o té mé cestě, přístupech, uvědomění. Někdy i o metodách, technikách a možnostech, jak na to – jak docílit svých snů, jak změnit svůj život a otočit ho o 180 stupňů. Protože tady nejsme na furt. S cílem inspirovat, motivovat (sebe i vás) a ukazovat, že i vy můžete. Cokoliv. Pokud uděláte akční krok.

Tento podcast je tím mým akčním krokem. Jaký bude ten váš?

Play

Open in

22 episodes
weekly
Avg 22 min
Czech

Episodes 22

Newest Oldest Longest

All20 Unplayed20 In progress0 Played0

Counted on this page — what you have heard stays on this device, so it is not something the list can be paged by.

Monday · 22 min
#61 SEBEterapie: Proč si kazíme věci, které ještě ani nezačaly?
Stalo se vám někdy něco dobrého – a místo radosti vám skoro okamžitě naskočilo, co všechno se na tom může pokazit? Není to úplně nelogické. Mozek je velmi dobrý v předvídání nebezpečí, protože historicky bylo výhodnější desetkrát zbytečně očekávat problém než jednou skutečný problém přehlédnout. Za tím vším je často docela pochopitelná snaha chránit se. Když si předem připustím, že vztah nedopadne, budu na to připravená. Když budu počítat s tím, že projekt selže, nebude mě to tolik bolet. Jenže tím vzniká zvláštní obchod. Platíme emoční zálohu na událost, o které vůbec nevíme, jestli si ji život někdy vyzvedne. Možná je dokonce jedna z těžších životních schopností umět si dovolit být šťastný bez garance, že nám to štěstí zůstane. Protože přesně tu garanci prostě nikdy nedostaneme.
August 17 · 21 min
#60 SEBEterapie: Poznáš to své "bezčasí"?
Jubilejní epizoda je tady. Šedesát dílů, šedesát týdnů a pořád tak nějak bez očekávání. A tak se, trochu neplánovaně, uchyluju k tomu, jak to všechno začalo. A zas a znovu nahrávám nový díl podcastu z obýváku mého bytu, jen s mikrofonem a čuměním do stropu, abych tak nějak shrnula myšlenky, které se mi zrovna honí hlavou. A ono to má své kouzlo, co ti budu. Zaměříme se na to bezčasí – na ten pocit, při kterém neexistuje čas a který nám tak nějak zklidňuje nervový systém. Protože si říkám, že pokud to pojmenujeme, najednou už nebudeme chtít tolik času trávit v našem chaosu, který je nám tak dobře známý. Ale možná jen moje domněnka, to nevím. Buď mi to potvrdíš, nebo vyvrátíš, to nechám na tobě. Ale zkus se nad tím zamyslet taky. Ono to vlastně není na škodu.
August 10 · 27 min
#59 SEBEterapie: Co se děje mezi bodem A a bodem B?
Myslím si, že jsme si vytvořili strašně zkreslenou představu o změně. Vidíme lidi na začátku jejich příběhu a pak na konci. Vidíme fotografie před a po. Vidíme úspěšné firmy. Zdravé vztahy. Klidné lidi. Ale skoro nikdy nevidíme to, co bylo mezi tím. O období, které podle mě rozhoduje úplně o všem. O období, kdy už víš, že starý život nechceš, ale ještě nevíš, jak bude vypadat ten nový. Já tomu říkám mlha. Jak tuto mlhu překonat? Tentokrát přináším konkrétní kroky, jak přečkat to období, kterému někteří říkají transformace nebo prostě jen změna. To, kdy nevíš, jestli krok, který děláš, je ten správnej. Jen důřuješ. A jdeš krok za krokem, jen prostě doufajíc, že mlha za chvíli opadne.
August 4 · 24 min
#58 SEBEterapie: Co je vnitřní dialog a tzv. "automatické myšlenky"
Kdo s tebou vlastně celý den mluví? Představ si, že by vedle tebe celý den seděl člověk. Komentoval by úplně všechno „Tohle jsi pokazila," „Měl jsi to říct jinak," „Na to nemáš," nebo „Co si o tobě asi myslí?" Byl bys s takovým člověkem? Pravděpodobně ne, přesto sám k sobě často takto promlouváš. Otázkou je, proč tomu člověku věříš? Víš, je to jako s chůzí. Když se jednou naučíš chodit, už to děláš automaticky. A když si celý život opakuješ jednu větu, přestaneš ji považovat za názor. Začneš ji považovat za pravdu. Jak se to přeučit? Na to ti dám odpověď v tomto dílu podcastu.
July 27 · 24 min
#57 SEBEterapie: Nejtěžší rozhodnutí je přestat čekat
Kolik let života jste ochotní strávit čekáním? A kolik jste už čekáním strávili? Co když prostě jen čekáme na to, co se rozhodlo nepřijít? A co když některý příběhy mají zůstat nedokončený? Jenže náš mozek miluje dokončené scénáře, jinak vzniká pocit toho, že nemáme věci pod kontrolou. Ale možná tím, že necháme některé věci pustit, neprohrajeme. Právě naopak. Co kdybychom se na to dívali z jiné perspektivy? Co kdybychom se zamysleli nad pojmem "syndrom utopených nákladů" a rozhodli se, jestli některým věcem opravdu chceme věnovat i zítřek?
July 20 · 20 min
#56 SEBEterapie: Co je ten recept na štěstí?
Co pro vás znamená štěstí? Já ho totiž tak nějak pořád hledám. Ale přišla jsem si na to, že si ho až příliš mnoho podkopávám – ten pocit toho štěstí. Kladu životu zbytečně moc podmínek a říkám si "až" – až budu mít spořádaný život, přijde partner, který zaplní to prázdné místo uvnitř mě. Ale co když život není projekt k dokončení? Co když nebude všechno dokonalý a ideální, jak si možná představjeme? Co když je to zahrada, kde si nikdy neřekneš hotovo - pořád něco roste, pořád něco odkvétá, pořád se přesazuje, přesto je nádherná. Díl k zamyšlení. Jestli tady náhodou pořád dokola jen nehledáme něco, co už nám právě teď leží u nohou. Ale pro nás to není dostatečně dost. Otázkou je, co je dostatečně dost? A jak vlastně vypadá to štěstí, které tak nějak pořád hledáme?
July 13 · 21 min
#55 SEBEterapie: Nenič si život krátkodobými rozhodnutími
Co kdybys přiznal, že jsi zahradníkem své životní zahrádky? Ne vždycky se ti bude chtít o ni pečovat. A to je v pořádku. Hele takhle - nalijme si čistého vína. Poslední dobou slýchám věty jako: „Ty jedeš bomby!” nebo „Jsi všude, super!” nebo „Ovládla si celej svět!” či „Jedeš, Téro!” A je to skvělý, vážně. Ale taky to není zadarmo. Každej úspěch znamená oběť, to je holý fakt. A ne, taky se mi často nechce. Přemlouvám se, hledám každou chvilku, natáčím, i když výsledek je tak vzdálený tomu, co bych vlastně chtěla mít. Ale done is better than perfect, right? Taky se to nestalo všechno za den. Je to výsledek několikaměsíční či několikaleté dennodenní práce. Nezávisle na tom, jestli byla sobota nebo pondělí. Nezávisle na tom, kolik “ne” se muselo říct a kolik (ač nechtěných) “ano” se prohodilo mezi slovy. A v neposlední řadě kolik odmítnutí či zavrhnutí za tím vším je. Jo, i to tam je. Co tím chci říct - hele, vytrvej. Sázej ty sazeničky, ta malá semínka. Z některých po čase vyrostou krásný květiny nebo úroda. A z některých ne - to je v pohodě. Vždycky ale pamatuj na to, že nikdy nevíš, z který sazeničky co vyroste. A taky žádná z nich nevyroste za den. Ale ty se o ně každej jeden den starat musíš. Protože něco chceš. To je ten úděl, který přijmi. Ja to přijala. Ač jsou ty mé sny tak velké, náročné, složité a těžké. Ale taky jsou tak skvělé. O to víc o tu úrodu musím pečovat. Protože ji chci výjimečnou. Takže jen reminder - vytrvej. Jako každej zahradník vytrvá, když sazí tu nejhezčí růži jeho zahrady. Jednou to bude stát za to. A i když máš pocit, že se nic neděje, tak děje. Jen je to zatím pro lidské oko neviditelné. Jo, přesně o tom je tenhle díl.
July 6 · 21 min
#54 SEBEterapie: Co jsem se naučila od Tomáše Bati
„Vy máte jednu zvláštní představu - že jednoho dne najdete větu, která vás vytáhne z postele. Ale to takto nefunguje. Já nevstával kvůli větě, ale kvůli tomu, že jsem si slíbil, že zítra vstanu. A když člověk poruší slib sám sobě každý druhý den, přestane si věřit. Ne proto, že je neschopný, ale proto, že vlastnímu slovu nepřikládá váhu," jó, tohle mi řekl můj ChatGPT. A v souvislosti s tím mi promítnul to, co jsem se z filozofie Baťa naučila především. A tak to právě nyní shrnuju do pár minut, protože věřím, že jít osobním příkladem je správné. A mít někoho, od koho se učíte, může ušetřit nejen roky chyb, ale především čas, který se může vložit do toho, na čem skutečně záleží. Vezměte si z epizody přesně to, co potřebujete. Protože někdy i jedna věta zarezonuje natolik, že odemkne něco, co jsme dlouho drželi pod zámkem.
June 29 · 18 min
#53 SEBEterapie: Jak poznat, že nežiješ svůj život
Co když problém není v tom, že nemáš, co chceš. Ale v tom, že už máš dávno to, co sis kdysi přál? Víš, ono se můžeš ztratit i ve vlastním snu. A je v pohodě, když z některých snů zkrátka vyrosteš. Nejsi stejným člověkem nyní, jakým jsi byl před deseti lety. Ale chápu, že se těch dřív vytyčených misí člověk zkrátka vzdávat nechce. Už do toho investoval hromadu času, energie i peněz. Nezačíná to vyhořením. Začíná to tím, že ráno vstaneš a všechno funguje. Jen ty už v tom nejsi. Tak přesně na tento stav se podíváme. Spolu, pod pokličkou a se vší ryzostí, jak to u mě zkrátka znáš!
June 22 · 25 min
#52 SEBEterapie: Co se stane, když vypnete sociální sítě
Máš pocit, že seš prostě přetíženej? Unavenej? Nebo roztěkanej? Možná stojí za to změnit prostředí, aspoň na pár dní. Jako jsem to udělala já. Z rušné Prahy odjela do klidného Zlína, ubytovala se v malém penzionu a víkend strávila mezi čtyřmi zdmi. Bez sociálních sítí, s co největším množstvím vypnutých stimulů. Nebudu ti lhát, mozek začal hledat jiné opěrné body. Ale taky si začal připouštět to, co dlouho nechtěl slyšet. Ono vážně platí, že v klidu se nachází odpovědi. Anebo alespoň uvědomění toho, na čem tady vážně záleží. Zkus to taky. Možná se za pár dní naučíš víc, než si nyní připouštíš.
June 15 · 21 min
#51 SEBEterapie: Vzorce z dětství a strach z opuštění
Věděli jste, že do dvanácti let dětský mozek nasává jak houba? Vstřebáváme úplně všechno, vč. naučených vzorců našich rodičů, které si přebíráme do dospělosti. A je potom o nás a na nás, jestli s nimi něco uděláme či nikoliv. Já si řadu z nich odblokovala, až na jeden jedinej – ten, který se mi podepisoval tak moc do partnerských vztahů. Strach z opuštění. A tak jde nová epizoda SEBEterapie pořádně na dřeň. Protože pokud jsem si tento strach dokázala pojmenovat já, dokážete si ty svoje pojmenovat taky. #vicodvahy, drazí moji.
June 8 · 21 min
#50 SEBEterapie: Co znamená spotlight effect a proč nám na názoru druhých tak záleží?
Tak schválně – když se vyfotíš se svými kamarády, na koho jako prvního koukáš, jestli m to na fotce sluší? Pro odpověď, myslím, nemusím chodit daleko, že? Takzvaný spotlight effect je něčím, co každý den ovlivňuje naše chování. Máme pocit, že na nás míří všechny reflektory světa, ale co když nemíří? Co když je to jen obraz v naší hlavě, který nás tak moc formuje (a velmi často negativně)? V nové epizodě se podíváme na otázku, jestli náhodou ten jediný názor, na kterém tady záleží, není ten tvůj. Protože – na chvilku si to přiznej – co kdyby to byla pravda?
June 1 · 25 min
#49 SEBEterapie: Proč se snažíme mít všechno pod kontrolou?
A co když tě neunavuje samotný život, ale to, jak moc se ho snažíš držet pod kontrolou? Ne vždycky máme všechno pod kontrolou, respektive je v pořádku, že nemáme. Kam by se pak poděla možnost životu, aby nás překvapil? Někdy se možná tak moc snažíme přečůrat život, aby on pak přečůral nás. Co však můžeme mít pod kontrolou, je jedna jediná věc, kterou můžeme udělat do dvaceti čtyř hodin. Jedna maličká, která může přinést velké věci. Jedna, díky které projevíme zájem o život. Otázka ale zůstává stejná - proč se pořád snažíme mít pod kontrolou úplně všechno? A co přináší chvíle, kdy se prostě jen vzdáme té kontroly? Tam se, panečku, pak začínají dít věci!
May 26 · 19 min
#48 SEBEterapie: Energie prodává, vždycky
Někdy potkáte člověka, který ani nemusí být nejhlasitější v místnosti, a stejně ho nejde přehlédnout. Důvod je prostý – prostě dělá to svoje. Je maximálně přítomný v daném okamžiku. A tak to vypadá, že kolem něj "bouchají ohňostroje". Proto vás chci vybídnout k jednomu – kde jste plně autentickými? Protože jsou věci, které nejde odprezentovat ani ovládnout marketingově. Prostě jsou. Možná jen být víc tady a teď. Protože pouze tady a teď najdeme svobodu. Ne v minulosti ani přítomnosti, tady a teď.
May 18 · 21 min
#47 SEBEterapie: Jak změnit své osobní nastavení?
Už jste někdy slyšeli o tom, že vrána k vráně sedá? A že pesimisté se nikdy nebaví s optimisty, protože optimisté by je odmítli poslouchat? Změna je volba, ne reakce. Pojďme se společně podívat na to, jak změnit své osobní nastavení pomocí metody "stop", "zaměř se" a "přeformuluj". Nejen o tom dnešní díl je. Je taky o tom, že změna vyžaduje prostor a o tom, jak prostor najít. Jak přetavit své negativní myšlenky na ty pozitivní a proč to myšlenkami ve skutečnosti vůbec nekončí, ale teprve začíná.
May 11 · 22 min
#46 SEBEterapie: Čas jako komodita, se kterou se nekšeftuje
Kdo by chtěl mít víc času? A kdo má pocit, že stále něco nestíhá? Co když to nejdůležitější je si uvědomit, že možná stíháme to podstatné. Nebo že bychom měli hlavně stíhat to podstatné. Protože čas je komodita, se kterou se zkrátka nekšeftuje. A přesto máme tendenci s tím tolik mrhat. Co kdybych vám ale řekla, že máte půl roku života? Nebo rok? Jak byste se zbývajícím časem nakládali? Možná tady nehrajeme o to, jak dlouhej život je, ale kolik života se v těch dnech vlastně ukrývá. Jedna z mých tradičních otevíracích epizod, která má za cíl jen probudit. Protože na tuhle věc zkrátka furt a furt zapomínáme. A opakování je matka moudrosti, říká se.
May 6 · 23 min
#45 SEBEterapie: Jak proměnit krizi v růst?
Krize nerovná se problém, ale informace. Podnět k tomu, abychom něco změnili. A paradoxně nevychází ze světa kolem nás, ale z toho, jestli se krize probudí i uvnitř nás. Nezáleží na tom, jestli je profesní nebo osobní – vždycky platí pět klíčových věcí, a sice zastavit se, pojmenovat realitu, navrátit kontrolu, rozhodnout se a získat každodenní rytmus. Jen na to zastavení se člověk potřebuje odpojit od okolí a napojit se na sebe. Být chvilku nedostupnej, ale dostupnej hlavně vůči sobě. A to chce odvahu. Ostatně odvaha začíná prvním krokem. A třeba ten váš bude na mé konferenci. V listopadu. Vstupenky už nyní na www.konference-odvaha.cz
April 27 · 23 min
#44 SEBEterapie: Když dá život (a Kazma) potřebný impuls
Hele takhle – já moc dobře vím, jaké to je, když se čeká na impuls. Na to jedno znamení, které vám řekne, že jste tam, kde máte bejt. Kdy vám tak nějak dojde, že jdete správným směrem. Kdy se vám do žil vlije ta potřebná dávka odvahy, adrenalinu a odhodlání. Kdy si tak najednou jste jistí tím, že cesta, na kterou jste se dali, je ta správná. Jó, jenže abychom takový impuls zaregistrovali, musíme vědět, kam plujeme. Protože když nevíme, kam plujeme, žádný vítr není příznivej. Pro mě ten impuls bylo navrácení se na místo, kde jsem před třemi lety přednášet začala. A taky Kazma, tedy Kamil, který mi tak nějak připomněl, že na tom vrcholku, kam se všichni tak strašně dereme, vlastně jsme nakonec úplně sami. A je pouze otázkou položenou od sebe k nám, jestli je to vážně to, čemu zasvětíme ten život.
April 15 · 26 min
#43 SEBEterapie: Jak přijmout (nejen) naši konečnost?
Hele, snažíme se tady pořád ovlivňovat životy ostatních, ale sami si poradit neumíme. Dáváme rady druhým, podle kterých se sami neumíme řídit. A snažíme se rozhodovat o životech jiných, místo toho abychom rozhodovali o tom našem. Přijde nám to pohodlnější, komfortnější a bezpečnější, protože zkrátka formování sebe samotného je přesným opakem. Stejně tak si myslíme, že tady své blízké musíme spasit, když nám na dveře zaklepe život nebo zdraví. Ale co když to nejlepší, co můžeme udělat, je prostě jen netlačit a přijmout fakt, že nechodíme v botách toho druhého, protože nám zkrátka nejsou, a že nikdy nevíme úplně všechno? Neznáme ty vnitřní bitvy, o kterých nikdo nemluví. Nevíme, co se děje za zavřenými dveřmi, kam nás mnozí nepustí. Co když je absolutně relevantní únava, kterou druhý člověk pociťuje? A co když už někdo nechce jenom bojovat, ale prostě už to nechat jen být? Přijmout naši konečnost a to, že tady jednoho dne nemusíme být ani my, ale ani ti, na kterých nám nejvíc záleží. Možná to je to nejlepší, co pro sebe i pro ně můžeme udělat.
April 6 · 20 min
#42 SEBEterapie: Žijeme tady jen jeden den?
Daří se vám ráno vstávat? Nebo ještě lépe – chce se vám ráno vstávat? A co kdybych vám řekla, že je to poslední ráno, které vlastně můžete vstát. Vstali byste? A jak byste ten den vlastně prožili? Existuje tady jedna zajímavá myšlenka – žijeme tady jen jeden jediný den. Zítřek jsou domněnky, hypotézy, včerejšek vzpomínky a fikce. Ale ve skutečnosti je jen dnešek den, který tady máme. Přesto máme pořád tendenci se upínat k víkendu, k naplánované letní či zimní dovolené nebo ke státnímu svátku. Co kdybyste si na jeden den přiznali, že tady máte jen dnešek a nic jiného? Co kdybyste si našli něco, na co se těšíte a díky tomu vstali s přehledem v čas, který si stanovíte? Možná nepotřebujete víc disciplíny, ale lepší důvod, proč vstávat. Anebo vykonávat jakékoli činnosti, které tak dlouho necháváte ležet ladem.

Showing 1–20 of 22 episodes